Jsou v roce měsíce, kdy ráno po cestě do práce je ještě tma a večer po cestě z práce je tma už. Pro někoho je tato podpásovka od přírody důvodem k braní antidepresiv, pro naše oddělení vnitřního auditu je to Příležitost.
Úderem podzimní rovnodennosti překopáváme pracovní kalendáře následovně: v úterý a ve čtvrtek chodíme do práce na šestou (tma jako tma) a pracujeme do osmé hodiny večerní (tma jako tma). Ty hodiny kolem oběda, které nám matka Příroda od listopadu do března vyčlenila pro denní světlo, NEJSME k dispozici.
Jsme na golfu!
Byl jednou taky takový čtvrtek, kdy jsme všichni čtyři stáli u první jamky a měli ambice svižné hry, abychom se mohli v limitu vrátit k soustruhům. Všechno šlo hladce, kdybychom na třetí jamce nezůstali trčet kvůli párečku dvou dam, které už zdálky vypadaly, že to nejlepší na čtvrté jamce je možnost dlouze si popovídat. Vávru to rozčilovalo nejvíc. I když je krátkozraký a v dálce viděl jen dvě rozmazané šmouhy, jal se za nimi diplomaticky dohodnout, že by nás pustily před sebe. Vrátil se po pár minutách, aniž by dorazil až k nim, zaražený jako míček v sypkém písku. Povídá: „Kluci, myslím, že to nezařídím. Jedna z nich je moje manželka a ta druhá je moje milenka.“
Solidárně jsme tiše snášeli jeho rozpaky, než se Venca rozhodl, že tam tedy půjde on, zatímco si Vávra skočí na pány, aby ho holky u předbíhání nemohly identifikovat.
Jenže Venca se vrátil snad ještě rychleji než Vávra.
Stalo se něco?
Nechápeme.
“Ale nic,“ ošívá se Venca, rudý a zpocený, na útěku ze hřiště. „Kluci… svět je malý…”