Taková (ne)obyčejná neděle

Občasný, víkendový a poměrně nemožný, zato nadšený golfista Vladimír se svými třemi občasnými, víkendovými a poměrně nemožnými, zato nadšenými golfisty nikdy o nic nehráli, když tak jen o to, kdo zve ostatní po hře na drink. Když se pro jednou rozhodli zahrát si konečně o něco pořádného, bylo z toho hezké nedělní dopoledne, ale pro golfistu Vladimíra to znamenalo poněkud krušnější návrat domů.

Nejenže se tam nemohl vrátit po svých, protože by netrefil, ale ani svým autem, protože by… netrefil. Byl rád, že trefil klíčem do zámku a pak do postele, ze které jej nevytáhla ani vůně pečené husy, ani tříleté vnouče, co jej tahalo za nohu ven.

Když se ráno vzbudil, byl poprávu krotký jak beránek a ačkoli s ním v kuchyni u snídaně nemluvil ani papoušek, se sklopeným pohledem se začal omlouvat: „Promiň, lásko, včera jsme to trochu přehnali, no, já vím, že ne trochu, ale dost a vlastně, ještě horší je, že to není to nejhorší, nejhorší je to, že jsem měl opravdu špatný den a prohrál jsem všechno. Úplně všechno. Měla by sis asi začít balit, protože jsem prohrál i tebe.“

Žena, dosud pevně přesvědčená, že s Vladimírem do června nepromluví ani slovo, na předsevzetí ve vteřině zapomněla a šokovaná vykřikla do tiché kuchyně: „Cože? Jak se to mohlo stát?“

Vladimír, téměř úplně schovaný za čerstvé vydání denního tisku, hlesl: „No, nebylo to vůbec jednoduché, drahá. Musel jsem projet tři dvaceticentimetrové paty u posledních čtyř jamek…"